„Sicherheitsková“ královna

Víte, co je to „sicherheitska“? No přece zavírací špendlík, používají ho nejen krejčí a krejčové, ale oblíbili si ho také mladí lidé. Ti jej využívají ke zdobení svého zevnějšku.

Příběh se stal na gymnáziu, kde se dbalo na slušné chování studentů. Snad v každém školním řádu najdeme větu typu „žák chodí do školy slušně oblečen a upraven“. V hodině matematiky se paní učitelka podívala na svou oblíbenou studentku Marii a nestačila se divit.

Marie přišla v novém, „módním“ oblečení. Měla na sobě modré rifle s vyčuhujícími kolínky. Kalhoty byly nadto zdobeny spoustou „sicherheitsek“. Když se Marie pohnula na židli, kalhoty spolehlivě zachrastily.

Paní učitelka držela nervy na uzdě, ale nakonec nevydržela.

„Maruško, ty rifle beru, ale musíš pořád chrastit těmi sicherheitskami? Strašně to ruší.“ A začala studentce vysvětlovat, že by měla chodit slušně oblečená podle školního řádu a že i na úřadech či ve firmách platí pravidla pro oblékání. Marie mlčela, ale nesouhlasila. V dalších dnech si ale vzala jiné oblečení.

Kde jsou meze tolerance a kdy už má učitel zasáhnout? Máme trvat na „slušném“ oblečení žáků?

Odpověď:

„Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka“ (Jan Werich)

Velká pravda obsažená v této větě vyjadřuje skutečnost, že prvotní, tedy ochranná funkce oděvu ustoupila a oblečení se stalo do značné míry výrazovým prostředkem jednotlivce nebo instituce. Oděvem vyjadřujeme příslušnost k profesi, společenské postavení, názorový proud…

Tím, jak je člověk oblečený, vysílá chtě nechtě signály do svého okolí – o svých názorech, postojích, sebevědomí, sebeúctě… Oblečení s sebou nese symboliku – zmiňme třeba význam kravaty, dlouhých šatů, pracovního pláště…

Např. „fejkový oděv“ do značné míry signalizuje, že se úplně neztotožňujeme s úrovní svého postavení, nebo si chceme zlepšit image, často též vzbudit dojem „silnějšího“.

Náš vzhled je součástí našeho neverbálního projevu.

Móda a způsob oblékání je velmi individuální a hlavně kreativní věc. Proto: když se chce nějaká instituce prezentovat i prostřednictvím „dresscode“, měli by její členové (zaměstnanci) znát přesná pravidla – co je a co není přípustné a hlavně proč.

Svoboda oblékání má přesně tatáž pravidla jako jakákoliv jiná svoboda – končí tam, kde začíná svoboda jiného. Tj. můj oděv by neměl překážet ostatním – neměl by rušit, omezovat, útočit na jeho hodnoty apod.

Změna způsobu oblékání často svědčí o změně ve (vnitřním) světe nositele. Mnozí pedagogové takto zachytili signály od svých žáků.

Můj oděv by měl především sloužit mně – poskytovat určitou ochranu, komfort, dotvářet mou osobnost. Nadměrným odhalováním např. ztrácíme tajemnost, utlumujeme ve svém okolí touhu objevovat nás, obíráme okolí o představivost a emoce, které jsou s tím spojené.

Oblékání je celá alchymie, která nám pomáhá vyjádřit se, vzbuzovat vášeň, získávat si respekt, dělat svět pestřejším…

Myslím, že učitelka reagovala vcelku dobře. Pojmenovala přesně obecný problém, který žákynin oděv způsoboval. Z její věty bylo jasné, že respektuje svou žačku, i to, že se jí kalhoty líbí. Ale v dané situaci nebyly vhodné, protože „zvukově“ rušily ostatní.

About the Author: Mgr. Jana Lajošová

Lektorka a trenérka soft skills. Koučka pro jednotlivce i týmy. Při své práci využívá metody založené na poznatcích neurověd.

Další informace o odbornících a realizačním týmu projektu učitel bez stresu naleznete v části O nás.

Sdílejte na sociálních sítích

Příběhy podle kategorií a značek

Zdroje první pomoci

Zdroje 1. pomoci

Chci více zdrojů první pomoci