„Hvězda internetu“

Byla jednou jedna covidová pandemie, která vyhnala studenty ze škol a posadila je k počítači k online výuce.

Jedna paní učitelka statečně bojovala s „Teamsy“, učila ze školy a rozhodla se mít zapnutou kameru, aby studenti brali výuku vážněji a aby viděli živého člověka, nikoliv kolečko se jménem.

Studenti bývali celkem nesoustředění a pak to prasklo. Ve výuce se věnovali jiným věcem, např. chatování v síti Discord, kde řešili ostatní spolužáky, pomlouvali učitelku a také pořizovali záznamy z kamer. Všechno špatně – porušení školního řádu, GDPR atd.  Následovalo řešení ve výchovných komisích, s psycholožkou školy a padaly tresty.

Studenti se omluvili, že učitelku fotili a nafocené snímky jí poslali. Vysvětlovali, uvědomili si snad svou chybu a chtěli hlavně sdělit, že ji mají rádi a nechtěli jí úmyslně ublížit a škodit. Moc se jim líbilo, že se s nimi na závěr hodiny většinou loučila srdíčkem z dlaní, a tak ji jeden vyfotil. A protože v síti Diskord prý nejsou emotikony, používali tuto fotku jako tzv. smajlíka.

Ano, studenti porušili všechna možná pravidla a kdo ví, kde všude kolují předmětné fotografie z kamery?

Jak reagovat? Začít studentům vykat a oslovovat je příjmením? Začít být „studený psí čumák?“ Zanevřít na svou práci a jít pracovat do Penny?

Výsledek: učitelka odpustila a nakonec – není to trochu i čest vyfotit fotku své třídní a povýšit ji na pozitivního smajlíka? 😊

Odpověď:

Existují dvě roviny uvažování. Jedna je věcná, formální. Dodržování předpisů, pravidel, zákonů. Došlo k jejich porušení a také k institucionalizovaným trestům. Myslím, že to všichni pochopili a přijali.

Druhá rovina je ta pod hladinou, kterou si často neuvědomujeme. Má lidské, tedy emocionální nádech. Každý z nás přijímá jakoukoliv situaci prostřednictvím emocí, jež v daném momentě pociťuje. Pro všechny to bolo něco nového, studenti si našli prostor, který byl pro ně příjemnější než poslouchat učitelku. Mnozí si neuvědomovali, nebo možná ani nevěděli, jaké to může mít následky. To, co se jednou na síti objeví, často zůstane navěky. Je skvělé, že to uznali a snažili sa nějak aspoň zmírnit následky svého jednání, příp. ho napravit.

I když opatrnosti není nikdy dost, nemusíme vždycky všechno brát tak vážně. Samozřejmě je třeba respektovat určité hranice. Co konkrétně nám vadí na tom, že budeme někde „putovat“ po internetu? Je to opravdu jen porušování pravidel? To vyvolává pochopitelně nejistotu. (Čeho jsou ti žáci schopní?) Anebo že to není „stajlová“ momentka či že je slyšet naše nejisté „přebrepty“? Internet je dnes už přeplněný různými „trapasovými“ momentkami. Vyrovnaný člověk na to dívá jako na lidský rozměr, zakomplexovaný si na tom léčí svou frustraci.

Skvělý postoj učitelky v duchu „změňme to, co se změnit dá a přijměme to (vyrovnejme se s tím), co se změnit nedá.“ Loučila se s nimi se srdíčkem v dlani. A to sa stalo symbolem. Symbolem smíření, vzájemného respektu, sebereflexe.