Podpora duševního zdraví žáků ze strany učitelů

Jsem pedagogička, třídní učitelka, která byla oslovena matkou žáka středoškoláka ohledně pomoci při řešení psychického problému žáka. Stručný popis problému žáka – žák se v kolektivu známých lidí chová normálně, je komunikativní, suverénní, oblíbený, ale začaly se u něj projevovat problémy při neznámých lidech, zasekne se, neumí vydat ze sebe slovo a pod.

Matka se nejprve ptala jestli naše škola má školního psychologa, co nemáme, máme jen spolupráci se speciální pedagogičkou. Co jsem já jako třídní učitelka udělala? Bylo mi jasné, že žák má závažnější problém, který já jako učitel nevyřeším. Navrhla jsem jí oslovit naši výchovnou poradkyni, která má bohaté zkušenosti a poté ve spolupráci s ní oslovit další instituce jako například CPPPaP. Jenže se bohužel událo to, že naše škola přešla z prezenční výuky na distanční a později i pedagogové byli práceneschopní kvůli covidu. V podstatě se problém neřeší, co mě osobně mrzí a trápí, jako pedagoga i člověka. Nemáte se jako učitel a ani jako rodič na koho obrátit, ne proto, že by nebyla ochota řešit problém, ale proto, že je málo školních psychologů, speciálních pedagogů, výchovní poradci jsou zavaleni nesmyslnými papíry, formuláři a pod. (Nemluvě o tom, že nenajdete dětského psychiatra, resp. vás objedná o několik měsíců!!!). A toto je jen jeden z mnoha příkladů.

Snažila jsem se a nadále se snažím v dané situaci pomoci, a doufám, že jsem jako pedagog postupovala správně.

Odpoveď:

Pedagogové se ve své práci setkávají s různými problémy. Jsou situace, které dokáží vyřešit ať už na základě vlastních zkušeností, znalostí, nebo s pomocí jiných.

Ne vždy se však setkají s problémem, na který jim stačí vlastní síly a zdroje. Často mají na vyřešení vliv i vnější okolnosti, podmínky, prostředí, čas… Pro zvládnutí jakéhokoli problému je v první řadě důležitá ochota všech zainteresovaných najít řešení. V opačném případě můžeme narazit na bariéru, která nás dále nepustí.

Proto je stejně důležité dbát na to, aby nás řešení nepohltilo příliš. Mít v pozornosti hranici, kdy už při pomoci jinému jednáme sami proti sobě. My sami musíme zůstat v pohodě a bez stresu chceme-li pomáhat jiným. Občas je fajn zamyslet se, zda náš způsob řešení je efektivní. Proto může být užitečné zodpovědět si některé otázky, které nám pomohou zhodnotit, zda je náš přístup správný. Mít jasno v tom, do jaké míry se mě daný problém dotýká, jak ovlivňuje můj vlastní život. Pokud je v mém zájmu skutečně situaci řešit, je dobré vytvořit si alespoň základní strategii postupu. Kolik vím a chci dané záležitosti věnovat? Co může zvládnout „vlastními silami“? Kdo mi může a umí pomoci? Jak moc věřím „vnějším zdrojům“, že mi s tím pomohou? Co bude první krok a jaké alternativy mohou následovat? Stejně tak je důležité mít stanovený minimální cíl, kterého jsme schopni dosáhnout a zároveň připustit, že k absolutnímu vyřešení ani nemusí dojít, protože to mohou ovlivnit externí okolnosti. Tady je asi nejdůležitější otázka „Udělal/a jsem všechno, co bylo v mých možnostech?“ Někdy je potřeba dát si chvíli „pauzu“, přestat tlačit na pilu, aby nepraskla. Pomůže nám to získat odstup, přijít na nové nápady, chytit druhý dech. Ale pokud nám záleží na vyřešení problému, neměli bychom ztratit situaci z dohledu.

Abychom získali vnitřní klid, je důležité si uvědomit, kde jsou mé skutečné hranice možností a zhodnotit, zda jsme se dostali až k nim. Zároveň umět posoudit efektivitu našeho přístupu, abychom nebrali na sebe víc, než jsme schopni unést. A hlavně, abychom nepřebírali zodpovědnost za jiné. Ne každý je trénovaný „svalovec“. A možná se nám dokonce i podaří právě takového svalovce najít, který to zvládne mnohem snáze.