„Nic bychom nedělali.“ (když upřímnost vyvolá konflikt)

Třídní učitelka na konci týdne zapisovala svůj předmět do třídní knihy, bylo asi kolem poledne. Všimla si, že jeden z přítomných studentů chyběl první hodinu. Třída začínala na 8:45 a první hodina byla neodborně suplovaná, tedy založená na samostatné práci studentů.

Třídní se dotyčného studenta zeptala: „Pročpak jsi chyběl první hodinu? Nezapomeň se omluvit na přes Bakaláře.“

Očekávala důvod ve stylu: zaspal, lékař, ujel autobus atd.

Student odpověděl: „Nechtělo se mi. Byla by to ztráta času, stejně bychom nic nedělali.“

Co teď??? Nedokázala reagovat. Student měl totiž pravdu, ale zarazila ji suverenita, s jakou absenci zdůvodnil před zbytkem třídy. Omluvit nebo neomluvit? Informovat rodiče? Ocenit pravdomluvnost a férovost vůči třídní nebo pokárat za drzost? Co když to příště udělají ostatní? Být důsledná, přísná nebo tolerantní a chápající? Zmohla jsem s na „kázání“ ve stylu: takto to nelze dělat, ostatní spolužáci přišli atd. Pak pokračovala jsem ve výuce.

Situace jí však utkvěla v hlavě, do nynějška neví, jak to mělo být řešeno „správně“.

Výsledek: hodinu nakonec omluvila

Poučení je asi následující: absenci je nejlépe neřešit veřejně, raději se studentem v soukromí. Co myslíte?

Odpověď: 

Píšete, že student řekl pravdu – pojmenoval věc tak, jak ji vnímali všichni, učitelka i žáci. A to bylo pro učitelku nečekané. Přesně, jak píšete – upřímnost je něco pozitivního. Na druhé straně ale došlo k porušení určitých pravidel, na vyučování se přece musí chodit.

Stojí ještě za zamyšlení, co student skutečně sledoval svým způsobem ospravedlnění. Co bylo vlastně řečeno mezi řádky? Chtěl skutečně pojmenovat věc, tak jak ji vnímají všichni a ještě k tomu projevit své stanovisko? Nebo chtěl zahrát frajera, který to „vyvalí na rovinu“? Každopádně chtěl tento jeho projev kousek odvahy.

Odpovědnost budujeme tak, že se učíme činit rozhodnutí sami za sebe, ale zároveň se učíme přijímat i následky našeho rozhodnutí. Jen člověk, který se nebojí činit rozhodnutí v souladu se svými hodnotami a zároveň přijímat zodpovědnost za ně, je skutečně zralým člověkem.

Naši reakci začněme pozitivně. Oceňme to, co vnímáme jako plus: vážím si, že jsi upřímný… ASERTIVNÍ (ne hraná) upřímnost je projev úcty vůči sobě samému, ale i druhé straně.

Další plus, které můžeme ocenit, je, že student má na věc názor. Buďme rovnocenný partner a projevme se i my asertivně. Chyťme se toho, že „je to ztráta času“. Projevme pochopení, ale na druhé straně položme otázku, jak efektivně strávil on tento čas. Nezpochybňujme, ale buďme velkorysí. Projevme zájem o studenta. Chceme znát odpověď, neboť nás zajímá, co je pro něj důležitější. A tady dostaneme i odpověď na to, co neumíme přečíst mezi řádky. Pokud je jeho upřímnost skutečná, projeví své hodnoty, je-li to provokace, odpověď půjde do ještě hlubší provokace. Pokud jde o zneužití, jasně přijmout opatření – hodinu neomluvit, pokud je to ale selhání na druhé straně, připustit, že toto by se opravdu nemělo stávat. Došlo k porušení pravidel na této straně a proto je v pořádku hodinu omluvit.

Potřebujeme však zachovat pořádek a systém. Je třeba jasně dát najevo, že fungujeme všichni podle pravidel, která je třeba dodržovat na všech stranách. Plní-li škola své povinnosti vůči žákům, má právo trvat na plnění jejich povinností a naopak.

Ať už chcete řešit problém před třídou, nebo individuálně, oba způsoby mají své plusy i mínusy. Vždy je však třeba seznámit všechny žáky s naším stanoviskem. Předejdeme tak tomu, že „rebel“ předestře spolužákům svou verzi a zároveň vyšleme signál o tom, jaké stanovisko v odobných situacích zaujmeme vůči kterémukoli studentovi.

About the Author: Mgr. Jana Lajošová

Lektorka a trenérka soft skills. Koučka pro jednotlivce i týmy. Při své práci využívá metody založené na poznatcích neurověd.

Další informace o odbornících a realizačním týmu projektu učitel bez stresu naleznete v části O nás.

Sdílejte na sociálních sítích

Zdroje 1. pomoci