Bossing ve školním prostředí

Učitelka důchodkyně velmi často nevhodně pomlouvala své staré rodiče, často o nich škaredě mluvila a nadávala na ně; matka s Alzheimerem byla podle ní debil a stěžovala si na to, že se o ně jako jediná dcera musí v domě starat.

Jednoho dne to její mladší kolegyně nevydržela a před skoro plnou sborovnou ji napomenula, že už to nevhodné pomlouvání starých rodičů všichni kolegové těžko snáší a mohla by s tím už přestat. Jenže se nikdo další neozval a ani nepodpořil slova výtky. Učitelka důchodkyně se začala okamžitě kolegyni mstít.

Ještě týž den začala důchodkyně před žáky svou mladší kolegyni pomlouvat, že na ni a paní ředitelku křičí, nadává jim a pomlouvá je. Zmanipulované děti chodily po škole s peticí, že žádají odchod oné mladší učitelky okamžitě ze školy a také všechno řekly doma. Našly se dvě matky, které dokonce napsaly stížnosti, že na děti mladší paní učitelka křičí. Také se všichni kolem začali k mladší učitelce vyjadřovat a strhla se lavina lží a pomluv.

Ředitelka, která byla spolužačka důchodkyně z pedagogické fakulty a mladší kolegyni neměla příliš v oblibě za její otevřenost a kritiku, stranila kolegyni důchodkyni. Nakonec začala mladší učitelku trestat a dávat najevo, že by asi bylo nejlepší, kdyby že školy odešla. Nakonec raději mladší učitelka ze školy po mnoha odučených letech odešla.

Říká se, že „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Nebo taky ne?

Odpověď:

Opřu se o poslední větu v příběhu – „…mlčet je zlato“. I když to neumíme se stoprocentní jistotou vydedukovat z příběhu, vycházejme z toho, že zmiňované chování učitelky v různé míře považovali její kolegové za nevhodné. Tiše to tolerovali, vědomě přehlíželi i přesto, že je to nějakým způsobem vyrušovalo, možná znervózňovalo.

Pouze jedna kolegyně se rozhodla s tím skončit a řekla nahlas, že se jí to nelíbí. To se jí však vymstilo. A tak ještě více utvrdila své kolegy v tom, že nemá význam se alespoň pokusit změnit něco v tom, aby nebyli obtěžováni vyjádřeními „učitelky důchodkyně“.

A to dokonce ani tehdy, když jim mladší kolegyně připravila prostor pro to, že se mohou přidat.

Proč se tak nestalo? Můžeme se domnívat, že učitelský sbor věděl o „nadstandardních“ vztazích „starší“ kolegyně s paní ředitelkou az toho plynul strach dostat se s ní do konfliktu. Možná s větší jistotou můžeme rozebrat způsob, jakým svůj názor vyjádřila „mladší“ kolegyně. Oceňuji, že se nebála vyjádřit svůj postoj a chtěla situaci vyřešit pro všechny. Jak to však podala? Aniž by měla souhlas kolektivu, vyjádřila se jménem všech kolegů. Pokud chceme učinit takový krok, potřebujeme získat souhlas všech, ve jménu kterých se vyjadřujeme. Rovněž by měli souhlasit s tím, co veřejně zazní. Přece jen, každý má trochu jiný pohled na věc. Někdo větší pochopení, jiný to považuje za naprosto nepřijatelné. Pokud takový souhlas nemáme, jasně musíme deklarovat, že je to naše stanovisko a neschovávat se za kolektiv. Požadavek byl vznesen asi poměrně agresivně, zněl spíše jako „rozkaz“. Proto mohla vyznít jako útok a boj začal. „Starší“ kolegyně tedy „tasila všechny zbraně“, které měla k dispozici.

V podobných případech, kdy je velká pravděpodobnost, že se při vyjádření svého postoje můžeme dostat do konfliktu s druhou stranou je třeba, aby se takový rozhovor nevedl ve vypjaté situaci. Je velmi důležité, aby se zvolil čas a vytvořilo se prostředí pro věcnou výměnu názorů. Je vhodné požádat druhou stranu o rozhovor, mít její souhlas k tomu, že si na dané téma chce s námi povídat. Věcně jí vysvětlit, co způsobuje její chování (jak to obtěžuje kolegy, považují to za nezdvořilé apod.) a neopomenout, že mluvím s jejich pověřením. Jinak stále setrvávám v mém osobním postoji. Jediné přípustné je možné zmínit, že JÁ pozoruji (slyšela jsem, všímám si, zaregistroval jsem…), že je to do určité míry problém i pro kolegy.

Pokud byl předpoklad, že bude do toho zaangažována i paní ředitelka, možná bylo vhodné nejprve takový rozhovor udělat s ní. Dokonce použít „menší“ manipulaci, kde dát najevo pí. ředitelce, že vzhledem k jejímu vztahu a značnému vlivu na „starší“ kolegyni jí dává kolektiv důvěru jako „nejschopnější ze všech“ tuto situaci vyřešit.

Je přirozené, že lidi motivuje k činu, pokud je považujeme za „ty nejschopnější“ a dáváme jim důvěru.

Na druhé straně, pokud bylo chování „starší“ učitelky iritující pro kolektiv, je zarážející, že se jí nedostala alespoň nějaká podpora. Ostatní si zvolili raději snášet obtěžující chování kolegyně a být z toho v nepohodě, než se pokusit změnit situaci. Dobrovolně zůstali v nepříznivé situaci.

Máme 2 uši a jedni ústa. Proto se říká, že máme víc poslouchat než mluvit. Ale nezapomínejme, že ústa máme k tomu, abychom dokázali vyjadřovat své potřeby, postoje, hodnoty. A vyjadřovat se na správném místě. Pokud je nebudeme používat, nebudou nám rozumět, proto nebudou na nás brát ohled. Z toho budeme potom frustrovaní, znechuceni, stresovaní. Každopádně se negativní emoce z nechtěné situace budou přenášet někde jinde – ať už na naše fyzické tělo, blízké, kolegy apod.

Nejistota z konečného výsledku nás motivuje setrvat v daném i když nechtěném stavu. Pokud už jde o vyhrocenou situaci, je dobré si definovat nejhorší možný výsledek. Jako např. v tomto případě, že může dojít k odchodu z práce. Dokážeme se lépe připravit na alternativy, které mohou přijít a nebudeme tak moc zaskočeni. Ale to chce vůli počítat a přijmout i změny, které zpočátku mohou být méně komfortní.

Bránit svá práva znamená občas někoho i naštvat.